Jak krásně a pravdivě pan Babler napsal!

Osud mi namíchal pestrou oscilaci mezi těmito dvěma póly. K samotě tíhnu často, vědomě a ráda. Poslední týdny však zažívám náhlý a nečekaný přepad k osamocenosti. 
Sakra to bolí! Nezbývá, než se s tou potvorou nějak popasovat. Moc to neumím. Daleko častěji jsem v životě opouštěla, než byla opouštěna. 
Setmělo se a ve městě rozsvítili lampy. Toulám se krumlovskými uličkami. 
Lze se zbavit tísně? Nevím. Věrně mě doprovází a drží za ruku...pevně, přepevně. 
Na jednom z oprýskaných domů zahlédnu její tvář v obrysu svého stínu.